Colorádo může být miláčkem všech! :D) na Blog.cz

Nechápavě se sbírala ze země. Šok, který vyvolalo to, že leží na podlaze, hlavu položenou na nahé hrudi Martina, vystřídal šok podstatně větší,
když si uvědomila, že nazí jsou vlastně oba.
Leží na zemi, spolu, zakryti pouhou dekou… u ní v pokoji…

Ačkoli to, že se takhle probudila - nahá, na zemi, s klukem
v objetí -, to není u Anet nic neobvyklého. Poslední tři měsíce se takto probouzí minimálně třikrát za týden (kromě určitých týdnů). Problém ovšem nastává u toho, že ty tři měsíce se tak probouzí s Petrem. Nepamatuje si, že by se rozešli. Oni se totiž ani nerozešli.

Tak proč tu u ní v pokoji na podlaze spí úplně nahý její bývalý přítel a ne Petr?

Natáhla se pro svoji košili, kterou si oblékla, vstala, vrávoravě došla k posteli a váhavě se posadila na její okraj, brouzdaje zmateným pohledem po pokoji. Nervózně si vjela prsty do vlasů a skousla spodní ret. Přitáhla si nešťastně kolena pod bradu, objala je rukama, bolestným pohledem těkala od Martina ke dveřím a snažila se vybavit si, co se přesně vlastně odehrálo v noci.

To ne! Opravdu to udělala?! Podvedla Petra!
Ale… třeba to byl jen špatný sen, co se jí zdál! Ovšem, tuto naději jí sebral prezervativ ležící ani ne metr od něj.

Z očí se jí začaly řinou horké slzy a jejím tělem pozvolna otřásaly vzlyky. Jak jen jsem to mohla udělat?! - pomyslela si. Podvést toho nejhodnějšího tvora, jakého jsem an tomto světě mohla potkat! Tohle on si nezaslouží! Tohle ne! Jak jen mu to vysvětlím?!

Podívala se na spícího Martina a začala litovat, že byla doma sama. Přece by si nic takového netroufla, kdyby tu ještě někdo byl! V duchu proklínala své rodiče, že ji nechali ve vile samotnou. Zklamala především sama sebe.

Položím další otázku. Otázku, kterou mi před nedlouhem napsal můj přítel...

Co myslíte, co je horší: láska bez sexu, nebo sex bez lásky??

Na tohle svůj názor psát nebudu... páč každý musí odpovědět sám za sebe...

Sebrala jsem veškerou odvahu a potichounku sešla dvoje schody ve středním traktu, který obývám sama s jedním čarodějem…

Prošla jsem nevelkou chodbou, držíc se podél stěn, páč kachličky jsou začarované. Nesnáším teplo. Rozhodně ne teplo zlatého fénixe. Tiše jsem otevřela dveře do kanceláře, vešla dovnitř, nepostřehnuta kluky, jež mají noční hlídku. Dveře jsem zase zavřela a prošla ke kleci, v níž je Zlatý fénix vězněn.

" Tak fajn, Fiede," promluvila jsem na něj. " Dnes ti zase dávám možnost úniku. Tady není místo pro oba."

Otevřela jsem klec a okno kanceláře a místnost nepostřehnuta opustila. Doufám jen, že ten debil využije příležitosti.

Potichu jsem se vykradla do svého pokoje, kde jsem se oblékla do svého oblíbeného pláště barvy tmavě modré, který je vždy chladný… stejně jako já. Vyskočila jsem z okna a vykročila směrem ke svému oblíbenému podniku. Ke Smarthu. Tam bude klid. Tam bude Graham.

Otevřela jsem vrátka a prošla na své místo. A opravdu. Graham tu je. Přišel se se mnou přivítat a pak jsme odešli na jeho pokoj. Dnešní noc mé tělo opět roztálo pod Grahamovým tělem.

Vrátila jsem se na školu a zjistila, že ten idiot opět neuletěl. S tichým klením jsem šla na zbývající půl hodinu spát.

V noci, ve Smarthu, potkala jsem tam nějakou holku, z níž sršelo fénixovo teplo. Nevím proč, ale působila na mě zvláštním dojmem. Hodně zvláštním.

Nemá mě ráda. A to mě ani nezná. Majiteli klubu vykládala něco o hranicích. Jak já nemám tyto tvory ráda!

V noci se zase vykradu.

Bylo mě povoláno do ředitelny. Společně s hádkou s mým otcem jsem vedla těžký boj s otcovým fénixem. Ten zmetek mě vytlačoval ohněm! Vyčerpal mě na tolik, že jsem zalezla do své oblíbené místnosti z ledu.

Padla noc. Krásná, jiskrná noc. Ošklivý plášť od mého otce, který děsně pálí, jsem hodila přes opěradlo židle a opět opustila pokoj. Školu. Moje cesta vedla opět ke Smarthu.

Vyhledala jsem Graha a jako každý den šla spolu s ním na jeho pokoj.

I dnes moje tělo pozvolna roztává. Grahamovy doteky, polibky… horká kůže…

Padla jistá obvyklá hodina a já jsem se tiše vykradla a skrz klub jsem zamířila zpět na kolej. Fénixova dcera se nezvykle smála, při čemž mě probodávala vítězným pohledem. Nechápavě jsem pokračovala v cestě.

" Tos vážně přehnala, Irmo!" vykřikl na mě můj otec.

" Co jsem.. udělala?" zeptala jsem se nechápavě, avšak stále ledovým tonem hlasu.

" Vypustila jsi ho! V noci! Mého Fieda!" začal na mě ječet na celé náměstí.

" Nebyla jsem tu." Hájila jsem se.

" Co tvůj plášť v mé kanceláři? Přes jeho klec?!" vyhrkl rozčíleně.

Polkla jsem na prázdno.

" Je mi líto. Děláš samé problémy. Dneska jsi to již přehnala." Rozkřikl se.

Vytřeštila jsem na něj oči. " Jak to.. myslíš?!"

" Trest za unesení fénixe ti právoplatně náleží." Otočil se a odešel.

Trest? Za únos? Hranice!?....

Tak takhle já skončím?... chtěla jsem jen osvobodit toho nevděčného krkavce!

Ještě v týž chvíli mě bylo zajato a odvedeno do žalářů. Tak zítra končím…

Když se díváte na to, jak hoří na kříži ze smrkového dříví další z vás, je to děsně deprimující pocit. Vědět, že co nevidět tak můžete skončit i vy sami, páč stačí jen jedno kouzlo, jeden jediný čin, který uděláte na veřejnosti a oni vás odhalí.

Ale já jsem se neprojevila kouzlem… ani žádným činem… a… na tom kříži… dnes jsem já.

Pohledy zvědavých lidí mě probodávají. Všichni na mě mají nějaké narážky. Můj pohled však spadává na kříž, jež je vedle mě. Na kříži vedlejší hranice je… Graham. Zradil úřady.. tahal se s čarodějnicí. Je za to potrestán… kvůli mně… jen kvůli mně…

Tři ohnivé louče byly vhozené do dřevěných hranic a téměř hned podpálily dříví. Podívala jsem se na Grahama se slzami v očích.

" Prosím, odpusť mi." Zaprosila jsem ho.

" Odpouštím ti, Irmo." Pousmál se.

" Miluju tě, Grahe." Zašeptala jsem.

" I já tebe…" podíval se mi upřímně do očí.

Vzlykla jsem a podívala jsem se vzhůru. " Umřu dřív…." Dodala jsem…

… začala jsem svůj chlad soustřeďovat na plameny a tím jsem způsobovala, že mě opouštěly síly…

Pozvolna jsem ztratila vědomí.. co bylo dál…. To už nikdy nezjistím….

ahojky, pratele. moc se vam vsem omlouvam, ale neni cas neco psat, doplnovat atd... mryi me to, ale nestiham... to se budu snazit napravit...prosaham... dekuji ya pochopeni... vase Poli

"... Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc…" - říká se to tak, že ano? Už hodněkrát se to ke mně doneslo. Podstatně z jeho úst nejčastěji. Náš vztah, když ukončil, též doprovodil těmito slovy. Těmito slovy a ještě záchvatem smíchu, když viděl mé slzy. Věřila jsem mu a on mě zradil. Sprostě mě zradil. Pokaždé, když ho potkám, vysměje se mi. "… během těch několika málo týdnů ses smála jak šílená, Arietto! Proč bych se teď nemohl smát já?!" výbuch smíchu. " Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc!" jak bodávají jeho slova! Jsou jako ostré rampouchy… jako ostří stříbrné dýky zabodnuté přímo do srdce. Do vlkodlačího srdce. Do mého srdce… Je to pouhý člověk a dokáže tak moc ublížit! Jak jen jsem mohla být tak tupá?! Jak jen jsem mohla uvěřit člověku? Já? Lykanka? Bylo pro mě hrozně velké překvapení, že někdo, jako je on, se o mě zajímá. O takovou šedou myš, která se vyhýbá veškerým školním akcím a výletům… a ne jenom školním… nikdy jsem se nepohybovala v okruzích, jako se pohybuje on. A přece jenom si našel skulinku ve velké kamenné hradbě, jež se mezi mým a jejich teritoriem skrývá, a uviděl tu malou šedou myš, která se vyhýbá společnosti. Podařilo se mu najít skulinku v mém srdci a pozvolna se do něj dostat. Usídlit se v něm a pevně se v něm držet…. Podařilo se mu získat to nejcennější, co jsem měla a mohla dát. a… pak se mu podařilo mě zradit. Poslat mě k čertu. A ještě se mi vysmát… Sbalila jsem si pár věcí, které se budou hodit, oblíkla jsem si své oblíbené černé oblečení a vyskočila oknem ven. Moje noční zábavy jsou od jisté doby lovy. Co čekáte od vlkodlačí holky, jež byla zrazena člověkem? Zrazena, zesměšněna a zostuzena? Víte, co se z ní stane? Vrah. Touha mstít se je natolik silná a pohání vás kupředu , že vraždíte každého člověka, který se vám dostane pod drápy. Do té doby, dokud se vám do zubů nedostane ten, jenž vás zradil. A možná budete vraždit i dál… A já jdu dnes lovit… Pomalým loudavým krokem jsem došla do parku, kde Antonio tráví každou noc. Nemusela jsem dlouho číhat a dočkala jsem se jeho příchodu. Ach ano… stále tak ladné a sebevědomé pohyby. Stále to vědomí nadřazenosti, jež mu ční z očí. " Uvidíme, kdo se bude smát naposled!" zavrčela jsem a z temnoty stínu mu vyšla vstříc. " Já se budu smát!" podíval se mi do očí, zřejmě mě slyšel. Ten pohled vypadal tak strašně … cize… náhle se zastavil a zůstal stát. " Ty jsi takový ubožák!" odplivla jsem si. " A ty jsi naivní Nána!" uchechtl se. " Snad sis nemyslela, že bych tě někdy mohl milovat?!" začal se smát. " Zrovna tebe?! Hodila ses mi jen do postele! Abych splnil sázku!" to už jsem nevydržela a skočila jsem po něm. Prudce uhnul a strhl mě k zemi. Přetočil mě pohotově na záda a přisedl mě, abych se nemohla bránit a ještě mi natáhl ruce, abych je proti němu nemohla použít. " Říkám ti to celou dobu, ty bestie!" zavrčel nenávistně, obličej sotva dva centimetry od mého. Moje ruce si přechytl jen jednou rukou a tou druhou vytáhl mléčně bílou injekční stříkačku o neznámém obsahu. Celý obsah mi aplikoval do krku, neomylně našel tepnu. Ihned jsem poznala, co bylo obsahem. Je to nějaká sloučenina stříbra…. A stříbro mi teď pozvolna ničí krevní oběh… cítím, jak mi propaluje cévy a žíly… jak se dostává do srdce a celou mě zevnitř zaživa spaluje… umírám… bolestivě… " Tak kdo se směje, hm?" začal se smát. " Tak pověz, Arietto! Kdo se směje poslední, co?" …. Ta bolest,,, to utrpení… poslední pohled do očí mého vraha… a….. konec

Mé jméno je Cirius Black. Hodně lidí si mé jméno spojuje s Harrym Potterem, ale jsou vedle. Nevím, proč mě rodiče pojmenovali zrovna Cirius, ale už jsem si zvykl. Narodil jsem se v Praze, ale žiji v Boskovicích - teda, jen přes týden. Nemám rád Prahu. Rodiče nedokáží pochopit, že Praha je pro mě jen velká past. Velká temná nástraha, která se snaží přijít na to, jak mě zničit. Proto jsem si střední školu vybral v Boskovicích. Nevím, jestli mě berou, ale je mně to jedno. Jsem prostě sám sebou a hlídám se. Nesmím riskovat odhalení, to jednak, a hlavně si nesmím jen tak někoho pustit k tělu. Holky se na mě vždycky dívají zálibně, ale mně to nic neříká. Teda, nechci, aby mi to něco říkalo. Málo s kým se tu bavím a to je dohání k šílenství. Mojí jednou kamarádkou na škole je Marie. Je to celkem hezká holka a je hrozně fajn. Má krátké černé vlasy s červeným melírem, blankytně modré oči, plné rudé rty, má protáhlejší špičáky - jako upír, ale upír není, to se mi na ní líbí, bledší obličej, krásně stavěnou postavu - především plnější dekolt, a je strašně vnímavá a pohodová. Mám ji rád - ovšem jen jako kamarádku. Z kluků se bavím jen se třemi… nějak to nepobírám za potřebí.

Z Prahy jsem se dostal taky hlavně proto, že je přeplněná upíry. Pro mě jsou upíři jen hnusné bestie, které číhají na každém rohu, aby vás přepadli a mohli nasytit své neúkojné touhy po krvi. Naši to moc dobře vědí, ale zůstali tam. Je to pro ně i pro mě nebezpečné. Ne jen pro moji rodinu, ale hlavně pro můj rod. Patříme k rodu lykanů. Můj život tedy nabírá jiný spád, než život lidí okolo mě. Ovšem, snažím se moc neprojevovat.

Dnes je den jako každý jiný - konkrétně je pondělí. Vstávat a do školy. Jak já školu nemám rád. Pomalým krokem jsem vyšel po dlouhé ulici směrem k Zemědělské škole. Cestou pozoruji partičku kluků, kteří se vzájemně předhání, kdo uloví lepší holku. Znechuceně jsem je sjel pohledem a pokračuji v cestě. Chvíli jsem zůstal stát před ošklivou budovou naší školy, ale pak jsem pokračoval dál. Otevřel jsem dveře a zamířil do šaten. Tak dneska to bude vražedný den.

"Ahoj, Wolfie!" pozdravila mě Marie.

"Zdravím, Marry." Odpověděl jsem jí.

"Dneska nějak mimo, ne?" prohlédla si mě.

"Blíží se úplněk." Vysvětlil jsem.

Netrvalo to dlouho a odzvonili nám hodinu.

Máme půl dne za sebou. Na obědy docházím chvíli po Marii, tak ona vždycky hlídává místo. Jenže je to místo až na samém konci jídelny, takže musím celou jídelnou procházet, což je opruz, neboť slyším každé slovo těch slepic, které se zamilovaly do filmu Stmívání. Díky vlčímu sluchu vše slyším osmkrát víc, než ostatní, takže to dokáže i rozbolet hlavu. Když procházím jídelnou, cítím v zádech pohledy holek a slyším, co si povídají.

" …Být tebou, nedělám si naděje. Cirius nezavadí pohledem snad o žádnou holku z nás."

"Hele, ale já slyšela, že chodí s Maruškou."

"Blázníš? Marie je lesba!"

- teď bych se měl asi urazit. S Maruškou nechodím. Ale fakt je, že Marie je opravdu na holky. Nemusím ji nikde hledat, neboť sedí na našem stole v zuřivém objetí s její přítelkyní a ve vášnivém polibku. Pouze jsem se pro sebe pousmál a pokračuji v cestě.

"Zdravím, holky." Pozdravil jsem je.

"Čau, Wolfie." Odpověděla Darja a oddělila se od nás.

Maruška si sedla hezky na židli a pustila se do jídla. I já jsem začal jíst, jen mě vyrušil rozhovor holek sedících za námi.

"… No… myslím, že s ní nebude…"

"To asi fakt ne… hele, není on na kluky?.."

Trochu jsem se zhrozil na kluky opravdu nejsem. "Já už asi půjdu." Řekl jsem po chvíli.

Maruška se se mnou rozloučila a já jsem se vydal k odchodu.

"Hele, a viděla jsi Stmívání?"

"Byla jsem na tom dvakrát v kině!"

"Co když je…" trochu se ztišila. ".. upír? Jako Edward, víš?"

Prudce jsem se na ně otočil. "Upír opravdu NEJSEM!" a pokračoval jsem v cestě.

Ještě ze mě udělají upíra! Brrrrr…

Opustil jsem jídelnu a přitom jsem cítil zabodnuté pohledy v zádech. Holt, jsem vybouchl. Já si prostě svůj druh hlídám a nenechám se zesměšňovat! Sebral jsem v šatně svoje věci a šel jsem se převléknout. Po obědě máme praxe ve stájích, tak si jdu své odpracovat.

Nádvoří naší školy se skládá ze tří prostranství. To první tvoří menší budova pro vybrané lidi, ke které patří cvičná trať a jízdárna. Další částí jsou výběhy s koňmi. A poslední část tvoří stáje. Tam trávím svůj čas nejraději. Tam je klid a plno tvorů, se kterými si rozumím. Možná to zní ironicky - vlkodlak, který si rozumí s koňmi, ale je to tak. Pomale jsem prošel náměstíčkem a zamířil rovnou do stáje. Můj nejvěrnější koňský přítel je plemenný hřebec anglického plnokrevníka Samuel. Jen je teď zraněný. Ve výběhu špatně našláp a má nalomenou přední pravou nohu, tak musí být v klidu. Chodím se o něj starat. Jsme na sebe zvyklí.

Otevřel jsem dveře jeho boxu a vešel k němu. Poškrábal jsem jej za ušima a pohladil po dlouhém, krásném krku lemovaném uhlově černou hřívou. Upřel na mě své důvěřivé a mírumilovné oči a tiše zaržal.

"Tak, příteli, ustup si kousek, uklidím ti tu."
Poškrábal jsem jej za ušima a pohladil po dlouhém, krásném krku lemovaném uhlově černou hřívou. Natáhl jsem se pro vidle, kterými jsem začal vyklízet jeho box. Upřel na mě své důvěřivé a mírumilovné oči a tiše zaržal.

Dneska jsem měl zase zajímavý den. A to ještě není u konce.

Sotva jsem stihl vyklidit Samuelův box, přišel náš třídní. "Blacku, vezmeš jej, prosím tě, ven? Potřebuje na vzduch a výběh je pro něj stále nebezpečný."

"Jo. Vezmu si jej ven." Přikývl jsem. "Co bych pro něj neudělal…"

"Tak dobře, jak se vrátíš, máš padla…" a odkráčel.

Pomale jsem zamířil do nářaďovny pro uzdečku, a delší vazák. Nauzdil jsem jej a poplácal po krku. "Pojď, příteli, jdeme ven…" a vyvedl jsem Sama.

Hřebeček je nezvykle hodný a opatrný. Na nohu už není tolik citlivý, jako býval dřív. Prošel jsem s ním Boskovice a zase jsem ho odvedl do jeho stání.

Do pokoje pohlceného tmou ozývá se zlověstně ťukání a škýrání větývek o sklo oken. Venku fouká vítr, který zapříčiňuje, že větve, jež k tomuto oknu doléhají, se do rytmu houpou a způsobují, že kazí tu kouzelnou hudbu.

Dívka leží schoulená v rohu pokoje a vyděšeně pozoruje tančící strašidelné stíny na podlaze a stěnách. Venku burácí vichřice a začíná vřít bouře.

Každým bleskem je pokoj dívky ozářen a vypadá ještě strašidelněji.

Svíjí se strachem.

Přijdou si pro ni, ví to. Dnes nadešel ten den. Den jejího konce.

Nechali ji zde už dlouho. Dost dlouho na to, kolik udělala průšvihů. Ale už ji tu nenechají. Dnes opravdu přijdou. To ona ví. Ale je přece tak mladá. Tak zranitelná…

Už jdou.

Dnes končí.

Hrom otřásl celým domem a blesk oznámil jejich příchod. Děvče se stále choulí v rohu pokoje, polita vlnou strachu.

Otevřely se dveře pokoje a vstoupil vysoký muž zahalený v černém kabátě. Za mužem vešlo několik dalších.

Zůstala ležet v rohu. Chvěje se a vyděšeně upírá pohled na muže.

" Nadešel tvůj čas." Promluvil na ni muž chladným hlasem.

" Prosím! Ještě den!" zaprosila dívka zoufale.

" Už jsi přetáhla hodně! Stejně ti to nepoví!" odmítl.

" Určitě mi to řekne! Cítím to! Vím to!" hájí chlapce, jež jí na srdci leží.

" Candero, tvůj čas vypršel." Opomenul. " Máš na výběr: vrať se a staň se mojí paní, nebo zůstaň zde a zemři!"

Sklopila pohled. " Raději smrt, než být tvojí paní…" zašeptala.

" Já ti dal na výběr." Pokynul k jednomu ze svých sluhů a otočil se k odchodu.

Sluha došel k dívce a mečem ze zvláštní slitiny svěceným temnotou, rozmáchl se a dívku zabil.

Její duše vystoupala vzhůru.

Raději smrt, než trpět ve svazku manželském s tím, koho nemá ráda.

Její srdce již někomu patřilo.

Vlčíma očima díváš se na svět.

Jsi velmi vnímavá, ale dej pozor na květ.

Kvítí, co voní ti, ti každý může dát,

Jenže, co voní ti, tvůj život může stát.

Kvítí, co otráví, ti kdekdo může dát,

Proto se vyplatí jeho moc znát.

Pro tvůj nos může vonět krásně,

Po přivonění k němu, budeš skládat básně.

Vlčíma očima díváš se na svět,

Jsi velmi vnímavá, jen pozor dej na květ.

Kvítí, co voní ti, ti každý může dát,

Jenže tvou záhubu může si přát.

Kvítí, co voní ti, najít těžké není,

Svou mocí tvým blízkým život lehce změní.

Pro tvůj nos jeho vůně může krásná být,

Cítit jej všude budeš nutně chtít.

Vlčíma očima díváš se na svět,

Jsi velmi vnímavá, pozor dej na květ.

Kvítí, co voní ti, ti kdekdo může dát,

Avšak tou květinou ti smrt může přát.

Kvítí, co otráví, všude je k mání,

O jeho schopnostech, ty hloupá, nemáš zdání.

Ta krásná vůně, co dává ti slib,

Je pouhou nástrahou ke konání chyb.

Sweete? Kam jdeš? Zastav se! Otoč se! Podívej se po ní! Přece alespoň naposledy se podíváš! Tak, Sweete! *Mluví na něj jeho svědomí. *
NE! *Odporoval si.* NEOHLÉDNU SE! ZRADILA MĚ!
A kolikrát jsi ji zradil ty, Sweete?* Pokračuje svědomí. *Ty jsi k ní taky nebyl vždy upřímný. Sweete, ona čeká! Alespoň jediný pohled! Jediné ohlédnutí!
NE! PODVEDLA MĚ! JÁ JI NIKDY!* Pokračuje v cestě, div nebrečí.*
Lituje toho. Hodně toho lituje. Tak, Sweete, jen jeden pohled!*Škemrá svědomí.*
ANI JEDEN POHLED! *Zapřísahal. *PODVEDLA MĚ! *Zaúpěl. *
*Jak prochází ulicí a lidé se po něm otáčejí, dá mu docela zabrat, aby se nerozbrečel. *
Sweete, miluje tě.* Pokračuje svědomí. *
NA TO MĚLA MYSLET DŘÍV! *Zavrčel v duchu.* UBLÍŽILA MI!
Sweete, nauč se odpouštět! *Svědomí se nechce dát zastrašit.*
JÍ?! NIKDY! *Zapřísáhl se.*
* Rozběhl se. Utíká pryč z města. Pryč u té hnusné díry, která se mu vysmívá. Všichni to o ní věděli!*
Sweete, stůj! Neutíkej sám před sebou! *Ozývá se svědomí výsměšně.* Stejně utéct nedokážeš!
"MLČ!" *vykřikl.* "UŽ MLČ!"
ne, Sweete, mlčet nebudu. *Odmítá se umlčet.*
* Podklesla mu kolena a Sweet se snesl k zemi. Z očí se mu začaly řinout slzy*. "UŽ MILČ!" *zavzlykal.*
To jsi takovej srab, Sweete? *Ozývá se dál.*
"NE, NEJSEM!" *hájí se.*
Sweete, jsi měkota! *Uráželo ho.*
"MÁŠ PRAVDU, JSEM MĚKOTA! JSEM SRAB! NEZVLÁDÁM TO!" *brečí.*
Alespoň to umíš přiznat, Sweete. *Usoudilo.*
*Leží na zemi a brečí. Brečí, co slzy a síly má. Co chvíli zaúpí jak raněné zvíře, které dostalo zásah bičem.*
" Mohla bych ti nějak pomoci?" *ozvala se za ním cizí dívka.*
* Ubrečený pohled na ni upřel*. " Mně už není pomoci."* Vzlykl.*
" Tohle se na krásné kluky nehodí." *Mile se usmála. *" Já jsem Leona." *Představila se.*
" Sweet." *Zaúpěl.*
" Vstávej, Sweete, na slzy není prostor." *Natáhla k němu ruku.*
* Povzbuzen slovy této dívky podávanou ruku přijal. Hrozně ledový dotyk.
S úsměvem jej vzala kolem krku. Nezdálo se mu zvláštní, jak je její dotyk ledový. Je přece už noc. Je noc a Měsíc ve fázi nov. Upíři mají dnes své hody.*
Sweete, děláš chybu!

Ticho. To hrozné hrobové ticho. Takové ticho, že by i spadnout špendlík bylo slyšet. Ticho tak velké, že i usedat prach je slyšet. Ticho tak nesnesitelné, že trhá uši. Právě toto ticho je rušeno kapkami, jež pozvolna stékají po jejích bledých rukou a spadají na podlahu, kde již tvoří velkou kaluž, jejíž barva je rudá. Spolu s kapkami z dívky odchází i život.
Dívka. Tak krásná mladá dívka. Ta dívka, která vzdává se života. Ta hezká dívka, jež už vzdala snahu žít. Právě tato dívka ruší to hrobové ticho tím, že nechává spadat kapky krve.
Kapky. Kapky krve, kapky její rudé, horké krve. S každou další spadnutou kapkou je dívka slabší.
Sedí.
Mlčí.
Její pohled je plný bolesti.
Bolesti. Bolesti, která ji skličuje. Bolesti, která svírá její duši. Bolesti, která ji ničí. Bolesti, která ji dohnala k tomuto činu.
Čin. Čin, který udělala. Čin, ke kterému ji ta bolest dohnala. Čin, který způsobí to, že už tu nebude. Čin, který je chybou.
Chyba. Chyba, která ji odsoudila. Chyba, kterou udělala. Chyba, která ji připraví o život. Chyba je už to, že se dívka vydala na smrt.
Smrt. Smrt - ta tetička s kosou. To, co ji teď čeká. Smrt. To, na co se dívka vydala. Smrt. A to jen kvůli němu.
On. Ten, kterého milovala. On. Ten, kterému věřila. On. Ten, který ji zradil. On. Ten, který se stal středem jejího vesmíru. To ON za vše může. To on zvolil její cestu.
Cesta. Cesta jejím životem. Ta cesta jejím krátkým životem. Cesta, která byla plná rozcestí.
Rozcestí. Rozcestí, na kterých musela zvolit novou cestu. Rozcestí, která otvírají bránu životem plného nástrah.
Nástrahy. Nástrahy, které ji čekaly. Nástrahy, které ji dopadly. Nástrahy, které byly velkou překážkou.
Překážka. Překážka, jež jí stála v cestě. Překážka, kterou zdolat nezvládla. Překážka, která se jí zaryla hluboko do hlavy. Překážka, kterou pro ni byla láska.
Láska. Láska, která na sebe bere různé podoby. Láska, která spaluje. Láska - ničí, mučí, ubližuje, zraňuje, zrazuje, deptá a zabíjí. Láska - to, co je klíčem ke smrti.
Klíč. Klíč ke smrti, ale také k životu.
Život. Život, který z ní s krví uniká. Život - to, co jí zničil. Život, ten, který právě opustil její tělo.
Tělo. Mrtvé tělo. Její mrtvé tělo, které se právě sesypalo na zem do louže krve.
Krev. Krev, která již tvoří velikou louži. Krev, která z ní vyprchala….

Konec

TAKY JE TAK MILUJETE?

Sakra! Zbývá mi asi 300m ke škole a už zvoní! Zase přijdu pozdě! Teď mi ani můj běh nedokáže pomoct! Kajmanka mě zabije! Sakra! Už po třetí jsem v tomhle týdnu zaspala a to je dneska středa!
První hodinu máme matiku a naše profesorka je vážně jak aligátor! Sežere mě, jen se objevím ve dveřích.. nemá mě moc v lásce.. po pravdě řečeno - ani se jí nedivím… taky bych neměla v lásce holku, která v hodinách nedává ani trochu pozor a když ji napomenu, tak mi začne vykládat o tom, jak asi chutná smrt.. jak asi chutná lidská krev, atd.. i když.. oboje vím… až moc dobře… ale ona ne, tak proč ji neseznámit, ne?...
" No podívejme se! Světlá jde zase pozdě!" zaměřila se na mě jejíma hnusnýma kovově šedýma očima za desítkami dioptriemi brýlí.
" No podívejme se! Krokodýli útočí, jen vidí oběť!" krásná odpověď.
Podívala se na mě nehorázně vražedným pohledem. " Tak Vás to pořád drží? To vám nestačí ani hrozící vyloučení ze školy, které jsem navrhla?!" nemá mě ráda!
" Ne! Nevím, proč bych měla vyletět ze školy kvůli tomu, že mě krokodýli nemaj v lásce… když jsem pouhej vlk!" odpovím povýšeně.
" Sednout!" přikáže mi a ukáže na mé místo.
" S radostí…" usměju se a zamířím na své místo vedle Jitky.
" Ty jí to dáváš sežrat!"směje se poťouchle.
"Nemá se do mě navážet…" odpovím fakt a nachystám si matiku.
Hodina proběhla v klidu, jen mě zase párkrát napomenula a pak mi jen řekla: " Si dělejte, co chcete! Odmítám být Vámi přesvědčována o tom, že smrt může být sladká a lidská krev chutná!" tak jsem si to nechala pro sebe.
Ve třídě sklízím obdiv. Dokážu rozčílit profesory a přitom být klidná.. jako bych nic neudělala. To bude možná tím zvířetem, co se ve mně ukrývá. Všem se líběj moje jantarový oči a černý vlasy, který nosím až do půlky stehen… a v nich si pravidelně nechávám udělat červený melír. Vypadám pak víc divoce a ostatní vědí, že není radno si se mnou zahrávat! Proč bych si nezahrávala já s nimi, ne?... někdy je to vážně legrace. Oblečené nosívám oblečení v černé barvě a někdy kombinuju s červenou. Hlavně nosívám na zápěstí omotaný šátek, páč jedině tak překryju tetování, které tam mám od přírody. Je to měsíc v úplňku z poloviny zabarven černě a z poloviny není zabarven. Jantarové oči, černé vlasy a to tetování - typický znak stříbrného lykana. Do těchto krajů jsem se vydala na školu hlavně proto,a bych zjistila důvod, proč jsou vyzabájení všichni černí lykani v zemi. Poslední lykanní dívka byla zabita tady. Zjistila jsem lykanní partu a jen mi zbývá, nějak se mezi ně dostat.
Vím moc dobře, že vraždy černých lykanů mají na starost Milenci smrti - Míti.
" Saskie? Kdes zase byla?" zeptala se mě Jitka.
" Zaspala jsem.. nefakčí mi budík…" pokrčím rameny, páč je to pravda… navíc jsem ponocovala na internetu.
" A nehrála si večer náhodou Dračák?" zeptala se mě.
" Jo.. hrála…" přiznám. Ta hra mě tolik bere! Udiveně vždycky čtu, co všechno si myslej o dlacích! Je až pozoruhodné, co se takovej lykan o sobě a svým rodu dozví! Však nikdy si lidi nemůžou být jistí, jestli to tak je, přesto to tam napíšou.. hodně se vždycky nasměju… jsem asi jediná, kdo ví, jak to opravdu chodí.. není divu, jsem přece stříbrnej dlak. Mám v sobě vlčí krev…
" tak to se nedivím, žes zaspala." Jitka neví, co jsem vlastně zač. nastoupila jsem tu až do druhého ročníku a to jen proto, abych zjistila, jak to tu vlastně s těmi vraždami je. Bohužel jsem zjistila, že poslední zavražděná byla moje kamarádka z dětství. Sáva Bílá. Černá dlačice. Poslední svého druhu.. a Milenci smrti ji zabili. Dám ruku do ohně proto, abych dokázala, že to opravdu udělali oni! Nejhorší však je, že jeden z nich je právě v téhle třídě!
" Slečna světlá, ať se dostaví do ředitelny! Opakuji: slečna Světlá, ať se dostaví do ředitelny a to hned!" ozvalo se z místního rozhlasu.
"Hmm…" protáhnu. " Tak já tedy jdu…" vstala jsem a procházela kolem Kajmanky, která se na mě výsměšně kouká.
" ano?" otázala jsem je hned ve dveřích kanceláře.
" Můžete nám obhájit své chování?" podíval se na mě náš ředitel. Statný tlustý chlápek s prasečím obličejem si mě nepříčetně prohlíží.. kruci… že zrovna takový prase musí být manželem naší Kajmanky a zároveň ředitelem školy…
" Nevím, které myslíte!" ohradím se.
" Myslím například to, jak se chováte k profesorce Kajmanové." No jasný…
" No.. chovám se k ní spravedlivě…" nechápu, co jim na mém chování vadí…
" Spravedlivě? To, že jí vykládáte, jak chutná lidská krev a to, jaká je asi smrt, je spravedlivé?" zvýšil hlas.
" Ano!" přikývla jsem. " Nevím, proč bych se nesměla podělit o své znalosti, když vím, jak je krásné to vědět… co je na tom tak špatného? Chtít se podělit?" nechápavě zavrtím hlavou.
" A co když to profesorka nechce slyšet?" prozíravě si mě prohlíží.
" Tak má smolu!" odsekla jsem. Sakra! Proč jim to tak vadí?!
" Doufám, že se to už nebude opakovat! Doufám, že víte, že Vám hrozí vyloučení ze školy!" mluvil rázně.
" A to jen proto, že mám svůj názor a chci se o něj podělit! Pche! To je hnusné! Známky mám dobrý, docházku znamenitou a Vy mi hrozíte vyloučením?!" rozkřikla jsem se.
" Tak si dávejte pozor na svoji kázeň!" řekl rozčileně a jeho prasečí obličej nehorázně zrudl.
Vyplázla jsem na něj jazyk a opustila ředitelnu.

jen taková menší otázečka:

máte rádi vlky? líbí se vám vlci??? máte rádi i jejich přátelé vlkodlaky?

já osobně: já vlky miluju a dlaky taky

ahojky, lidičky! jak s emáte? co je u vás nového? co vánoce? atd.... všem vám přeji krásný letošní rok, doufám, že se vám bude dařit...:) alespon tak, jako mně:D

ahojky, lásky, ahojky, miláčkové!

tak jak se máte?... taky se těšíte na Vánoce? já celkem ano!

tak vám všem tedy přeju: šťastné a veselé!!!

http://s3.bitefight.cz/c.php?uid=115615